26.4.2009

Jeli jsme na Hvězdu... Parkiho jsme do Avie naložili jako vždy bez problémů a tentokrát jsme vyzkoušeli jízdu s přepážkou. Jakmile jsme vyjeli, Parki si lehl, ale ležel poměrně klidně, jen párkrát se pokusil vstát. Když jsme dojeli na Hvězdu, vyložili jsme ho a já se ho právě chystala uzdit. Přehodila jsem mu otěže přes krk a sundala ohlávku. V tu chvíli, kdy jsem mu ohlávku sundala se rázným krokem rozešel vpřed, takže jsem neměla šanci nic udělat. V zoufalé snaze ho zastavit jsem mu lehce stiskla nozdry, ale to ho ještě více popudilo. Vytrhl se mi a odcválal k lesu, kde stál párek cizích koní. Uzdečku, která mu visela na krku ztratil po pár mertech. Myslela jsem si, že alespoň u koní zastaví a bude se pást, ale kdepak... Na chvíli se sice zastavil, ale jakmile zjistil, že je volný, radostně si poskočil a se vztyčeným ocáskem odtryskal do lesa. Pádila jsem za ním, ale neměla jsem šanci a na první křižovatce jsme se s mamkou rozdělily, abychom prohledaly všechny možné cesty. Doufaly jsme, že Parkiho někde uvidíme, jak se pase na poli, ale ani tomu tak nebylo. Nebylo po něm ani památky a po chvíli jsem se s nepořízenou vracela zpět. Tímto bych opravdu chtěla poděkovat těm, kteří mě podpořili a následně mi dali vědět, že můj nezbedný miláček byl viděn v Žirči přebíhajíc přes silnici. Toto zjištění mi dalo naději, že by mohl být na cestě domů a proto jsme dali vědět všem příslušníkům rodiny. Taťka Parkiho stopoval po svých, já s mamkou jsme prohledávaly všechny možné silnice a sestra jezdila autem i chodila pěšky. Následně nám několik lidí volalo, že Parki byl viděn na Kuksu pod mostem, kde chvíli běhal a když našel cestu ke stáji, klidně si vyšel nahoru. Jely jsme tedy s mamkou co nejrychleji do stáje, kde tou dobou měl být. Na první pohled se zdálo, že tam není, ale pak jsme ho viděli, jak se pase za ohradou vedle Tenora. Vyzbrojeni kyblíčkem s dobrotami a ohlávkou jsme se vydali ho polapit. Kupodivu se lapit nechat docela bez problémů, ale problémem bylo dostat ho před stáj, abychom ho mohli dát do ohrady. Odmítal se hnout od svých milovaných přátel a proto jsme museli rozvázat ohradu vzadu a pustit ho do ohrady tudy. V ohradě došlo k prohlídce. Parki kupodivu celou cestu přešel bez jediného škrábnutí, jen trošku ušpiněný.:)

Jak vidíte, náhoda je blbec a i takový většinou klidný kůň jako Parki se může občas "zbláznit". Vím, že tato věc byla moje chyba a od teď už Avií jezdíme s uzdečkou. Ale jak se říká, chybami se člověk učí a já už bych po této události takovou hloupost neudělala. Měli jsme prostě víc štěstí než rozumu...:)